Když rock Korn – atí
Představte si rok 1993. Manažeři amerických poboček gramofonových firem sedí ve svých kancelářích a v hlavě jim běží zběsilá zvuková smyčka: „Impulsy! Nápady! Nové kapely!” Grunge je mrtvý, industriál nikoho nezajímá a Pantera je pro teenagery příliš metalová. Hip–hop sice stále zabírá, ale chtělo by mu píchnout pořádnou injekci energie.
A najednou je tu parta týpků z kapely L. A. P. D. a ten magor ze Sex Art, který se označuje za zpěváka. Pojmenují se Korn na základě jedné sexuální historky, jejíž obsah není vhodné zveřejňovat ani po desáté hodině večerní (roli v tom hraje popcorn, jak jste asi uhodli).
Nu–metalový zá – ko(r)n
Zpěvák Jonathan Davis, kytaristé James Shaffer alias Munky a Brian Welch zvaný Head, baskytarista Reginald Arzivu jinak však známý jako Fieldy a bubeník David Silveria se sešli na začátku roku 1993 a na jeho konci už měli smlouvu na sedm alb u společnosti Sony/Epic a renomovaného Colina Richardsona jako producenta. V příštím roce otevírají koncerty pro House of Pain a Biohazard, což přesně vystihuje jejich hudební rozpoložení.
Frustrace v Korn – outu
V říjnu 1994 vychází debut Korn, deska nasypaná metalem, hip hopem, frustracemi, hard corem, depresemi a zvířecí energií. Podladěné Munkyho a Headovy kytary nakopává Fieldyho zvonící basa a rovné Davidovy bicí.
Nad tím se vznáší kvílení postřeleného kance kombinované s řevem vytočeného medvěda. Jonathan Davis popsal v textech všechny noční můry svého dětství, přidal pár zážitků z pitevny, kde chvíli pracoval a dodal jim nevídaný hlasový doprovod.
Kor(o)n – eři života
Jestli by se dala z alb vyčíst momentální nálada uvnitř interpreta nebo kapely, tak během albové dvojky Life is Peachy zřejmě nebyli Korn daleko od sebevraždy. Deska je snad ještě více naštvaná, doslova se koupe v chmurných náladách, sedmistrunné kytary hrabou šest stop pod zemí a jejich škrkot vám vydrápe díru do hlavy.
Jediné, co to trochu zpevňuje, jsou minimalistické bicí a svižná baskytara připomínající buchar v největším rozletu. Davisův vokál vás sedře na kůži, Hitchcock by měl radost. Toto je opravdu psycho.
Ale fanoušci jsou v transu, jen za první týden se prodá 106 tisíc kopií a Korn pomalu dobývají i Evropu. No, pomalu, v Donningtonu hrají před 15 tisíci lidmi, tak si to přeberte.
Rock Pop – Korn?
Pětice už po prvním albu koncertuje jako divá, ale po dvojce jsou jejich živé aktivity ještě objemnější. Zároveň se z nich stávají hvězdy hudebního průmyslu, což se projeví hned u následujícího alba Follow the Leader. Jeho očekávání je totiž doprovázeno tradičními dohady, kam se Korn vydají – podle pravidla, že třetí deska je zlomová.
Kapela pod drobnohledem miliónů fanoušků udělá mírný kompromis ve zvuku, který tentokrát nepřipomíná ranní směnu v ocelárně po třídenní pařbě, ale je hutný, tvrdý a celistvý.
Deska přinese dva první hity Freak on a Leash a Got the Life, ale i další skladby jsou neuvěřitelně chytlavé, aniž by Korn nějak změnili svůj zaběhlý styl. Možná za to mohlo i to, že desítky koncertů dovedly Jonathana k tomu, že opravdu začal v refrénech zpívat.
Po – Korn – ě k fanouškům
Sláva a peníze, které přineslo Follow the Leader, by Korn mohly klidně poslat na dlouhou dovolenou. Oni však pokračují v dalším skládání materiálu i během dlouhých turné a výsledkem je hned o rok později deska Issues.
Její obal se vybíral ze soutěže fanoušků kapely, přičemž další čtyři návrhy, které skončily těsně za vítězným stupínkem, se objevily na limitovaných edicích alba a singlech.
Přestože Issues pokračuje v nadprůměrných počinech Korn (a Davis se opět pěvecky posunul), kapela je evidentně celým tím kolotočem vyčerpaná a před dalším albem vyhlašuje delší tvůrčí pauzu.
Pře – ko(r)n – at vlastní stín
Pátá deska Untouchables tak vychází až tři roky po svém předchůdci a firma do ni investovala miliony dolarů. Jonathan Davis se totiž potřeboval opět zbavit svých vnitřních duchů a odpočinout si od společnosti, a tak se pohyboval po různých končinách USA a nasával inspiraci, což v jeho případě Sony něco stálo.
Výsledná nahrávka by se dala označit jako Korn s lidskou tváří. Žádný z nástrojů už nepřečuhuje, dokonce i Fieldyho zvonivá basa se stáhla pod povrch. Zvuk byl sice moderní a ideální pro MTV, ale Korn bez vzteku už nejsou úplně tou kapelou, jakou byli v minulém tisíciletí.
Korn se dívají do zrcadla…
…a našli tam odlesk svých prvních desek, který hned o rok později ztvárnili na nahrávce Take a Look in the Mirror. Většina lidí si oddechla, pětice přestala bádat, kde by své skladby ještě zvukově vychytala a soustředila se opět na to, aby z desky proudily emoce a aby byla dostatečně energická a skočná.
Bezhlavý Korn
Po dalších desítkách koncertů a best of kolekci se dvěma novými předělávkami se Korn opět v roce 2005 zavřeli do studia, aby zkomponovali už svou sedmou desku.
Ale během tohoto procesu se s nimi loučí kytarista Head, který už odmítá hvězdný život muzikanta a svou předešlou hříšnou kariéru plnou peněz, chlastu, sexu, drog a metalové hudby chce vykoupit usilovnou cestou k nalezení Boha. Zbytek kapely sice nad tím vrtí hlavou, ale nakonec nechává Heada, ať si dělá, co mu jest libo a dokončuje nahrávku ve čtyřech.
Ko(r)n – ec se neblíží
Zatím poslední studiové album Korn se sice jmenuje See You on the Other Side, ale jak se po jeho poslechu přesvědčíte, kapela se k nějakému věčnému spánku nechystá.
Naopak, podařilo se ji spojit svou divokost a agresi s novými vlivy, které sice jejich tvorbu opět ještě více přibližují k masám, ale zrovna Korn si to jako zakladatelé stylu mohou dovolit.
Více než 25 milionů celosvětově prodaných alb by jim sice mohlo zaručit, že by ze svého přístupu mohli ještě kousek ubrat, ale všichni si dobře uvědomují, co se stalo, když se o to jednou pokusili.
A různých „taky nu–metalistů” běhá po pódiích mraky, proč by zrovna Korn měli dělat podobné kašpárky, když si svou pozici poctivě za těch 13 let na scéně opravdu vydřeli.
Diskuze