Abychom vám mohli poskytovat služby sociálních sítí, používáme na tomto webu soubory cookie. Soubory cookie slouží k osobnímu přizpůsobení obsahu, poskytování reklam na míru. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie.

Dream Theater - hudba na pokraji šílenství

Sice by mnoho lidí ještě dnes namítlo, že hudba Dream Theater je pouze pro fajnšmekry. Avšak způsob, jakým se tato americká pětice protáhla do povědomí široké veřejnosti, zasluhuje uznání. Dream Theater ani poté neustrnuli na místě a hledají nová území.
Propagační fotografie hudební kapely Dream Theater

Dream Theater - stroj na hudbu

Jestliže hovoříme v roce 2006 o Dream Theater, nepohybujeme se pouze v útrobách jedné skupiny, ale spíše v jednom fascinujícím stroji, který neustále chrlí hudbu. Jeho jednotlivá kolečka mají neustále potřebu vydávat nová a nová alba, komponovat, hrát, improvizovat, spolupracovat na úrovni progresivní scény i mimo ni, hledat a objevovat. Je jedno jestli se zrovna otáčejí samostatně nebo uvedou do chodu celou mašinérii Dream Theater, stále tento stroj a jeho součástky vibrují v muzikantské notové osnově.
Jako každý mechanismus, který nelítostně zpracovává a vyplivuje nové nápady, však i Dream Theater byli a jsou často obviňováni z toho, že perfekcionismus jejich alb z nich dělá odlidštěná monstra. Ale co by to bylo za stroj, který by nefascinoval leskem své oceli.


Dream Theater - potkali se v Berklee

Zárodek Dream Theater vznikl na proslulé bostonské hudební akademii Berklee. Při výuce se tam potkali kytarista John Petrucci, baskytarista John Myung a bubeník Mike Portnoy. Tito tři výlupci zakrátko poznali, že kromě školního drilu a přehrávaní zavedených etud mají společného mnohem více. Jejich srdce bila na stejné vlně, kterou v nich vzedmula vášeň pro rockovou hudbu.
Kombinace rockové a metalové dravosti, jazzové techniky a velkého smyslu pro improvizaci dala vzniknout něčemu, co posunulo do nových časů starý vysmívaný a téměř zapomenutý art rock a jeho pohrobky. Dream Theater přichystali převrat v žánru, který o revoluci neusiloval.

Dream Theater - pozitivní střet osobností

Brzy se ke společnému jamování trojice připojil klávesák Kevin Moore. Už tehdy by se mohlo zdát, jakoby pozdější směřování kapely někdo nenápadně programoval. Všichni čtyři kluci totiž byli už téměř hotoví muzikanti, jejich instrumentální dovednosti se začaly vzdalovat obyčejným smrtelníkům, ale navíc tu byly jejich diametrálně odlišné osobnosti a povahy.

Dream Theater - excentrici ....

Petrucci s Portnoyem, to je žhavá láva, energie a excentrismus hraničící až s narcismem. Ale zatímco Petrucci je ten, kdo rád dává na obdiv sám sebe, svou technickou individuální vyspělost a zlámal by si prsty, aby dokázal, jak skvěle dokáže zkrotit svou kytaru, Portnoy to je duše Dream Theater, bavič a hnací motor kapely, bez něhož by fanoušci neměli tu fůru informací a různých drobků, které dotvářejí image skupiny.
Navíc Mike Portnoy je právě to kolečko, které má neustálou potřebu zahrnovat hudební scénu tvorbou. Jeho aktivita je neuvěřitelná, tři alba ročně nejsou výjimkou. Stále zakládá nové projekty, hostuje na albech, fotí, píše, kompiluje. Naprosto neuvěřitelná byla zpráva, že se v tomto kolotoči stačil ještě léčit ze závislosti na alkoholu.

Dream Theater - ... a tichošlápci

Myung a Moore, to je naprosto opačný pól. Johnovi Myungovi v žilách koluje částečně asijská krev a tento baskytarista často působí dojmem, že se v podstatě ani nevyskytuje. Tichý, málokdy usměvavý, střídmý a stručný při rozhovorech. Ale jeho prsty ve spojení s baskytarou, to je instrumentální divadlo.
Kevin Moore je taky podivuhodný chlapík, rovněž klidný, ale na rozdíl od Myunga spíše zasněný hledač zvuků a ruchů, jeho melancholická povaha dávala rozlet pekelným muzikantským orgiím z hlav Petrucciho a Portnoye. A stála rovněž za jeho pozdějším odchodem, ale to jsme moc poposkočili.

Dream Theater - hledá se zpěvák, zn. rychle, part I

Kvartet se brzy shodl na linii, po níž by chtěl postupovat a pojmenoval se Majesty. Všichni v kapele však nějak cítili, že i když je čistě instrumentální hraní naplňuje, pro další kariéru by bylo více než vhodné opatřit skladby zpěvem.
Nejdříve se k nim připojil Chris Collins, ten však byl záhy poměrně narychlo vyměněn za Charlieho Dominiciho, stejně jako jméno Majesty (které už používala jiná kapela) za Dream Theater. Debutové album When Dream and Day Unite vyšlo v roce 1989 a zaznamenalo rozruch především mezi hudebními gurmány.
Skupina předváděla instrumentálně naprosto vybroušené výkony postavené na odkazu kapel jako Genesis, Pink Floyd, King Crimson nebo Emerson, Lake & Palmer vybavené však výbušností a energií metalových kapel konce 80. let.
Pokud má deska nějakou výraznou slabinu, pak je to zpěv Charlieho. Pro desítky dalších kapel by byl naprosto dostatečný, v osidlech šílených rytmických, harmonických a aranžerských obratů typických pro Dream Theater se však ztrácí.

Dream Theater - hledá se zpěvák, zn. rychle part II

Dominici na svém postu neprošel a zbytek kapely nechtěl napodruhé udělat tu chybu, aby vybral jeho následovníka ukvapeně a bez patřičného vyzkoušení. Jenže přání jsou jedna věc a skutečnost druhá. Ten správný adept se ne a ne objevit.
Až teprve tehdy, když se schylovalo k natáčení albové dvojky se z Kanady přiloudala nahrávka kapely Winter Rose. V ní působil jistý Kevin James LaBrie a jeho výkon byl takový, že ho Dream Theater okamžitě pozvali do zkušebny a po pár taktech bylo jasné, že toto je nový zpěvák kapely.

Dream Theater - rozehrané snové divadlo

S novým zpěvákem jakoby se k Dream Theater přiklonilo i štěstí. Zřejmě nikdo přesně neurčí, z jakého důvodu v době expandujícího grunge zařadila televizní stanice MTV klip z nové desky Images and Words (1992) do své rotace, ale najednou byl o pětici neuvěřitelný zájem, přestože jejich hudba rozhodně nesplňovala pravidla komerčních rádií o tři a čtyř minutových jednoduchých vypalovačkách.
Přesto skladba Pull Me Under otevřela Dream Theater nové světy a album samotné sklízelo samou chválu. Poslední kamínek v podobě Jamese LaBrieho, jehož pronikavý hlas několikaoktávového rozsahu přesně splňoval náročná kritéria kapely, byl dodán v pravý čas a začal nekončící maratón koncertů.

Dream Theater - probudit sebe i fanoušky

S netrpělivostí se čekalo, čím pětice přijde na dalším albu. A všechny čekal šok. Dream Theater si totiž (až na jednu výjimku) šli vždy svou cestou. A proto nenatočili Images and Words 2, ale nesmírně tvrdou, hypertechnickou a sevřenou desku Awake (1994).
Rozdělili tím fanoušky a publicisty na dvě poloviny.
Jedna opěvovala Dream Theater jako odvážné a originální badatele, kteří rozbouřili zatuchlé vody progresivního rocku a metalu, ta druhá je obviňovala s přetechnizovanosti, z vykalkulovaných postupů a rovněž z té vlastnosti, kterou bychom nazvali „studený jako psí čumák”.
Awake se stalo labutí písní pro klávesáka Kevina Moora. Ten si stále více užíval zvukového hledačství, moderních technologií a aristokratický přístup Dream Theater mu byl čím dál tím více odcizen.

Dream Theater - EP je když ...

... jeho délka zpravidla nepřesáhne 25 minut. To však nesmíte být v zajetí Dream Theater. Jejich další (odpočinkový?) počin totiž byl prezentován jako EP, ovšem hodinová stopáž A Change of Seasons (1995) příjemně zaskočila nejednoho kupce (zvlášť, když cena byla opravdu jako za EP).
V sestavě se objevil nástupce Moora Derek Sherinian a Dream Theater pro potřeby tohoto alba oprášili především třiadvacetiminutovou titulní kompozici, která byla zkomponována už pro desku Images and Words, ale logicky se na ni nevešla.
Tuto nádheru mnoha odstínů, emocí a nálad doplňují živě nahrané cover verze oblíbených kapel. I přes odlehčenou povahu onoho večera, kdy byla nahrávka pořízena, šlape pětice jako luxusní švýcarské hodinky, ať už hraje písně Led Zeppelin, Eltona Johna, Kansas, Queen nebo Deep Purple.

Dream Theater - nahrávací firma nemusí mít pravdu

Schylovalo se však k nejkontroverznější nahrávce Dream Theater. Sama kapela uznala, že by bylo třeba svůj výkon trochu „polidštit” a nechala si poprvé a naposledy poradit i od vykutálených chlapíků z vydávající firmy. Výsledek v podobě alba Falling Into Infinity se objevil v roce 1997 a fandové a hudební pisálci měli zase o čem přemýšlet. Deska je totiž na poměry Dream Theater vyklidněná až příliš.
Mnozí se pozastavovali nad tím, jestli má kapela takového formátu zapotřebí osázet desku třemi baladami, dalším chyběly větší intrumentální sólové bitvy, vyčítala se i jakási jednobarevnost celé nahrávky. Navzdory tomu však je Falling Into Infinity další ukázkou proměnlivost a přizpůsobivosti Dream Theater, je vidět, že kapele by nečinilo problémy vklouznout do rockového středního proudu a psát singlové hity na objednávku. Jenže toto by byla umělecká a kreativní smrt, a proto se muselo něco zásadního udát.

Dream Theater - vyměna za klávesami

To zásadní začalo dlouho před další deskou. Vlastně už v roce vydání Falling Into Infinity se sešli Petrucci, Portnoy, baskytarista Tony Levin a klávesák Jordan Rudess v čistě instrumentálním projektu Liquid Tension. Během dvou let vznikly dvě desky, které musely potěšit všechny příznivce rocku, jazzu nebo fusion. Čtveřice si neuvěřitelně padla do noty a byla schopna utáhnout třeba i desetiminutovou kompozici založenou na čisté improvizaci.
A Portnoy a Petrucci začali přemýšlet. Sherinian byl sice zručný hráč se zkušenostmi třeba od Alice Coopera, ale jeho pojetí bylo hodně konzervativní obrácené k 70. letům. Navíc se příliš neprojevoval jako kreativní prvek, byl spíše nadprůměrným dělníkem než operativním myslitelem.
Naproti tomu Jordan Rudess dokázal zahrát na jedné straně klasiku jenom na klavír, na druhé straně jeho zvuková databanka obsahovala spoustu moderních smyček a zvuků kosmických. V Liquid Tension prokázal všechny své kvality a ke všemu ho Dream Theater testovali jako potenciálního hrače společně se Sherinianem. Tehdy neměl Rudess čas, hrál ještě s Dixie Dregs. Podruhé na nabídku kývl. Psal se rok 1999 a Dream Theater v naprosté tichosti připravovali hudební časovanou bombu.

Dream Theater - vrcholné dílo

Metropolis - part 2, Scenes from the Memory - tak zněl titul desky, která nadobro katapultovala Dream Theater mezi široké hudební posluchačstvo. Koncepční deska zabývající se reinkarnací přinesla opět to, co měli fanoušci rádi, tedy vrcholný progresiv plný špičkových instrumetnálních výkonů, ale přišla i ta nadstavba, kterou byla léta vyžadována.
Dream Theater už nezněli jako chladný stroj na výrobu not, ale jako živočišná mašina plná emocí a nadšení. Textové složce přizpůsobili i hudební stránku, a tak se po celou dobu trvání desky pohybujeme na ploše složené z prog metalu, art rocku, popu, jazzu, fusion, soulu, instrumentální rocku, thrash metalu, elektroniky a Rudess si do toho ještě zazdil pár taktů šantánového rozverného piána.
I kritici většinou k Dream Theater nesmlouvaví, pěli superlativa a dalo by se říct, že kvintet tímto albem povýšil z kapely na instituci progresivního metalu.

Dream Theater - kam dál?

Vyskytla se však další výzva. Scenes from the Memory nastavilo laťku proklatě vysoko a skupina musela hodně pouvažovat, co dál. Vyřešila to šalamounsky. Další deska Six Degrees of Inner Turbulence (2001) totiž vyšla v podobě dvojalba.
První polovina zněla agresivně, ostře a moderně a používala některé ingredience z nyní populárního nu-metalu. Druhá se blížila k tradiční tvorbě, ale jasně se v ní zrcadlil přínos nového klávesáka, který jakoby celou kapelu nakopl a inspiroval. Dream Theater se dostali do stádia, kdy byli schopni složit a zahrát takřka cokoliv, otázkou zůstalo, zda to posluchač ještě vstřebá.

Dream Theater - rocková extraliga

Jenže výzva je pro pětici tou největší motivací, o dva roky později přišli s dalším albem Train of Though, které je i přes zdánlivou neprostupnost ukázkou moderního rocku a metalu, přístupného pro širší posluchačskou obec. Zřejmě takhle by znělo Falling Into Infinity, kdyby měla kapela v té době ty možnosti, zkušenosti a zázemí.
Jestliže tato deska byla ryze kytarovou záležitostí, zatím poslední studiový počin Octavarium (2005) vycházel z klávesových linek a nápadů. Kapela začala opět koketovat z popem, ale dělala to tentokrát nápaditěji a hlavně už ji těžko mohl někdo nařknout z toho, že by jednala vykalkulovaně a šla na ruku posluchačům.
Dream Theater už totiž toto nepotřebují, pohybují se ve vlastním světě, který zdá se plně kontrolují a dokáží část svých vizí bez problémů přenést mezi své příznivce. Jestli zůstává něco nevyřčeno nebo utajeno, jenom to zvyšuje kultovní postavení těchto prog metalových veličin, které stále (ač se to někdy už zdá neskutečné) neřekli své poslední slovo.

Jak se vám líbil článek? Hodnocení: 5.0 Počet: 2 Nejlepší: 5 Nejhorší: 5

Diskuze

Vybrané video

Recenze filmu Největší z Čechů

Magazín pro všechny správné chlapy jakéhokoliv věku. Články o ženách, sexu, automobilech, technice, sportu, bojovém umění, kultuře a celkové image muže.

O magazínu

ZŮSTAŇTE VE SPOJENÍ

POSLEDNÍ ČLÁNKY

POSLEDNÍ TWEETY

© 2017 eMagazíny.CZ s.r.o.