Nenechat se převálcovat
Jeden by se z toho někdy pominul. Z rádií se na nás valí sladkobolné songy, jak jinak než o lásce, zapnete televizi, a hádejte, o čem bude 90 % vysílané produkce? Samo že o lásce a la Hollywood. Mezitím běží reklamy, kde se ti dva muckají a ocicmávají a s připitomělým úsměvem kráčejí vstříc světlým zítřkům s výrobkem XY v ruce nebo s hypotékou od nejmenované banky. Celé je to mediální masáž. A navíc se na nás podepisují i vlivy kulturní, byť žijeme v relativně liberální společnosti. Očekává se od nás určitý model chování: že se zamilujeme (bude to jako blesk z čistého nebe, spalující vášeň bla bla bla) a vytvoříme když ne rodinu, tak aspoň určitou dobu fungující pár, ideálně heterosexuální.
Láska, zdroj frustrace?
Jenže co když je někdo na vztahy úplně levý? Je nesmělý, neobratný, trpí strachem, úzkostí nebo má sníženou sexuální touhu? Tady je potom rozpor mezi snahou o naplnění nějaké psychosociální role (zamilovat se, vybudovat vztah) a realitou, kdy třeba vztah vybudovat neumíme, nejsme schopni se zamilovat nebo dávat najevo své city nebo nám sex prostě nic neříká. V jiné době a jiné společnosti by se s takovým nešťastníkem nebo nešťastnicí (přiznejme, že holka by to měla těžší) moc nepárali, půjdeš pod čepec a basta. Dnes máme možnost volby, ale to neznamená, že nás naše „jinakost“ nežere nebo že ji sami v sobě neřešíme.
Jsem zamilovaný. A trpím
Vlastně si moc nevybereme. Frustruje nás, když vztah nemáme, a stejně tak nás frustruje, když ho máme, a on skončí. Blbě. To potom frustrace může přerůst až v reaktivní depresi, ale psychiatři jedním dechem dodávají, že pokud by se jednalo o těžší stav, je pravděpodobné, že příčinou byla osobní dispozice a nešťastná láska byla jen spouštěčem celé situace. I tak opěvovaný cit, jako láska a zamilovanost může spustit psychickou nemoc.
Sexem z depky?
Tenhle skvělý recept na depkaře moc nefunguje. Pokud máte skutečně depresi, tak to pocítíte i v posteli, vaše libido vyšumí jak předvolební sliby politiků a vám nezbyde než čekat, až se pomocí antidepresiv zase dáte do kupy. A nesmutněte, prakticky každý, kdo má depku, má taky problémy se sexem. Pokles sexuální touhy je totiž jedním z příznaků deprese.
Postkoitální dysforie
Už jste určitě narazili na větu Post coitum omne animal triste est – po souloži je každý živočich smutný. Jestli každý, to nevíme, ale u ženských to platí. A podle australského výzkumu dokonce u jedné ze tří. Takže máte-li manželku a dvě milenky, měli byste vědět, o čem je řeč.
Nehledejte za tím nějaké psychologické faktory, ale spíš hormony. Sex nastartuje silnou aktivitu dopaminu, ale po orgasmu tato aktivita poklesne a s ní se sveze i vaše vybuzená euforie. K tomu se začne intenzivně produkovat prolaktin, který zvyšuje úzkost. Dělat se s tím moc nedá, spíš je dobré s touhle reakcí počítat a brát ji jako součást emočního prožitku.
Láskou z depky?
To se přímo nabízí. Depkař se zamiluje se, okřeje a bude zas jako jura. Ale podle psychiatrů má tahle laická představa do skutečnosti daleko. S těžkou depkou se nezamiluje nikdo, má co dělat sám se sebou. S lehčí depkou se to přihodit může, ale spíše než libé pocity to u dotyčného vyvolá pocity zmatku a napětí, o nějaké radosti nemůže být ani řeč. Každopádně se doporučuje v tomhle duševním stavu nedělat žádná závažná životní rozhodnutí. Pokud přece jen vplujete do partnerského vztahu, počítejte s tím, že po vyléčení deprese nastane zcela nová situace, kdy se z pacienta stává svéprávný jedinec, a to může ve vztahu pořádně zamíchat karty.
Diskuze