Kukadla jak zrkadla
Je pravda, že doopravděnské emoce od robotů ještě dlouho nebudeme moct očekávat. Proč by ale musely být potřeba rovnou takové stoprocentní pocity Úplně postačí, že my je máme a že jsme schopní je v něčem neživém vidět. A dokonce i ti z nás, kteří s cítěním mají problém – autisté – je mohou díky něčemu neživému lépe pochopit. Vtip spočívá v tom, že pocity se dají celkem úspěšně imitovat, stačí si jen pohrát s výrazy očí, obočí, nosu a pusy, případně s držením těla a pohybem končetin. Proto jsme snadno schopní soucítit s animovanou postavičkou ve filmu nebo ve hře, případě s hmatatelnou hračkou nebo mechanismem. Výše zmiňovaní autisté (hlavně jako děti) mají pak dokonce mnohem kladnější vztah k těmto neživým věcem než ke zvířatům nebo lidem. Když se tedy bude jednat o roboty, kteří budou zvládat nějaké základní mimické nebo zvukové reakce na vnější stimuly (dotek, pohyb, pohled, hlasovou komunikaci, atd.), snadno s nimi budeme moci navázat emocionální vztah. I když roboti vlastní city k nám mít nebudou, my si je do nich klidně promítneme sami.
I lásce roboty naučíme
Nejenže si do neživých věcí neustále promítáme nějaké city, my jsme navíc obvykle takové přirozené socky, které vyloženě potřebují, aby je někdo měl rád. A to spoustou dost různých způsobů. Myslím, že není potřeba nijak zvlášť vysvětlovat, jaký velmi konkrétní druh lásky by u robota hledala třeba většina dospělých mužů. Pro některé je to dokonce životní sen – dokonalá žena, která nejen dokonale vypadá, ale také je naprosto poslušná a nedržkuje. A má celou řadu užitečných naprogramovaných schopností. Takové modely jsou naprosto realistické – jejich uvedení na trh zatím brání jenom drobné technické nedostatky, které se časem určitě vyřeší. Ostatně po tomhle určitě existuje obrovská poptávka, jakkoli je to morálně pochybné. Co by ale také mělo být možné skrze imitování emocí a schopnost vést konverzaci je taková androidka, která by navíc měla osobnost. Možná by to nebyla zcela lidská osobnost, ale taky by nemuselo být cílem imitovat člověka na sto procent. Určitě by se mohlo jednat o velmi uvěřitelnou „mimozemšťanku“. Takový konverzační android by pak byl mnohem víc než jen sluha nebo služka, byl by to společník. Takoví roboti budou mít v budoucnu největší využití u důchodců, kterých v naší stárnoucí populaci bude čím dál tím víc. Japonci si to moc dobře uvědomují, a proto do tohoto druhu výzkumu dnes investují spoustu zdrojů.
Roboty poslat na děti
Nejen autističtí nebo staří (nebo nadržení) lidé ale mohou těžit z robotů imitujících osobnost a emoce. Možná úplně největší využití by takoví roboti mohli najít u dětí, a to nejen jako hračky pouze na hraní. Takoví roboti můžou sloužit jako chůvy, ochránci, kamarádi, učitelé, apod. V útlém věku by se s jejich pomocí mohly děti učit konkrétním schopnostem jako počítání nebo poznávání barev, později by si mohly zlepšovat komunikační dovednosti, ale taky učit se správnému chování, ohleduplnosti, rozvážnosti a jiným důležitým lidským vlastnostem, a to všechno díky jakési krabici s dráty, která vlastně nic z toho sama pořádně neovládá. Nakonec by pak takový blízký a intenzivní kontakt s roboty děti nejspíše vedli k tomu, aby se co nejlépe samy ovládly robotiku – programování, design, servis, výrobu. Už dnes existují robotické skládačky na bázi lega, které se skládají z dílů, v nichž jsou instalované všelijaké čipy, senzory, motory a serva. Podle pořadí, v jakém se k sobě takové různé díly připojí, se bude výsledný robůtek různě chovat. Do samotného lega se teď navíc začínají dávat čipy, aby se výsledné výtvory daly dálkově ovládat a programovat. Kdo ví, třeba se v budoucnosti znovu přehodnotí pohled na dětskou práci – pokud pod prací chápete hraní si s roboty, kteří pak můžou dělat nějakou práci. Ať už to dopadne jakkoli, jedno je jisté – cítícím robotům patří budoucnost.
Diskuze