Henri se narodil roku 1906 a zemřel roku 1973 v Madridu. Čekalo ho tedy 67 let života. Zhruba 6 z nich prožil v podsvětí jako kriminálník, 12 jako vězeň, 25 jako místní celebrita a prodavač ve Venezuele a pouhé čtyři roky mu zbývaly na ochutnání slávy a zbohatnutí.
Zrodil se MotýlekKe své přezdívce přišel Charriere v roce 1925. V 19 se dal najmout do námořnictva, ale projevila se jeho prudší nátura a po konfliktu s nadřízeným byl převelen k trestní rotě. Tam si nechal na prsa vytetovat motýla, který se stal jeho poznávací značkou. Aby se námořnictva zbavil nadobro, amputoval si palec na ruce. Z námořnictva byl nakonec propuštěn, trocha krve a bolesti se vyplatila.
Vrah, nebo oběť justičního omyluMotýlek rychle zapadl do pařížského podsvětí. Byl všestranně nadaný - kromě pasáctví vynikal i jako kasař a příležitostný zloděj. Vedle „práce“ stihl i zplodit dceru, otcovských povinností si ale moc neužil. Už v roce 1931 se ocitá na lavici obžalovaných za vraždu svého kámoše známého pod přezdívkou Malý Roland, taktéž člena pařížské galerky. K vraždě se nikdy nepřiznal, i když údajný svědek vystoupil se svědectvím, mluvícím v jeho neprospěch (prý se mu Motýlek svěřil, že Rolanda sejmul). Postřelený těsně před svou smrtí označila Motýlka za svého vraha, ten to však popíral s tím, že pachatel byl jiný „Motýlek“. Motiv by se taky našel – Charriere byl policejní práskač a zavražděný o tom věděl.
Trest Motýlka neminul. Verdikt zněl na doživotní vězení a deset let nucených prací, to vše v oblíbené destinaci francouzských vězňů, Francouzské Guayaně. Proti rozsudku se „nevinný“ Charriere tehdy ani neodvolal...
Snaživý galejníkV roce 1944 uprchl (spíše přešel) do Venezuely, kde se živil jako důlní hasič, zlatokop, pomocník v garáži, pokoutný lékař, zubař, správce hotelu, hledal naftu, lovil a prodával krevety. Naposledy byl majitelem baru a prodejny s gramofonovými deskami.
Nápad za miliónZe Charriera byla hvězda. Lísali se k němu politici, filmové hvězdy, spisovatelé. Paradoxem bylo, že i když byl zvaný do všech koutů světa, jako doživotně odsouzený zločinec nemohl do Francie. Paříž mohl navštívit pouze na několik hodin po předchozím souhlasu pařížské policejní prefektury. Zákon totiž stanovil, že kdo se dopustil na území Paříže vraždy, nesměl se na jejím území zdržovat. Přestože se obhájci snažili o výjimku z tohoto zákona pro Charriera, do konce života ji nedostal.
„Autobiografie“Uvozovky jsou zcela na místě. Charriere šikovně splétá fakta s fantazií a hlavně příběhy jiných vězňů. Ti mu taky nemohli přijít na jméno. Podle nich ukradl jejich příběhy. V roce 2005 prohlásil tehdy 104letý bývalý guayanský vězeň Charles Brunier, že Motýlek je on, protože Charriere popsal v knize jeho útěk z vězení. Sám Charriere z knihy vychází jako spravedlivý, všemi respektovaný a obávaný galejník nevinně odsouzený k doživotní deportaci. I když pravda je někde jinde a spíš než o autobiografii by se dalo mluvit o knize vězeňských guyanských bájí a pověstí, sepsal to, kluk jeden galejnická, pěkně. Tak pěkně, že si knihu koupilo víc než 15 milionů lidí a Motýlek byl rázem bohatší o miliardu starých franků. A i když mýtus o autenticitě téhle story padl, legenda jménem Motýlek žije dál. A navíc se čte jedním dechem.