Kawasakiho růže

Za každou lží se skrývá pravda a za ní pravda ještě hlubší

Středobod příběhu tvoří postava renomovaného psychiatra (Martin Huba), morální autority, který má u příležitosti výročí založení republiky získat významné státní ocenění. Právě připravovaný slavnostní akt se stane katalyzátorem událostí, které na povrch vyplaví hříchy minulosti, jež mu můžou zlomit vaz.

„Na začátku filmu padne závažné obvinění. Zeť, který žárlí na svého tchána, ho nařkne z udavačství. Nevidíme, zda je obvinění oprávněné nebo není. A pokud ano, zda se vše odehrálo způsobem, jakým je to prezentováno. Sledujeme informaci, která se na počátku jeví jako pomluva a hřích, který se odehrál v minulosti, a začíná postupně měnit životy lidí a vytvářet paradoxní situace. Pozorujeme jednotlivé postavy, jak na toto obvinění reagují, hájí ho nebo zpochybňují. Jednoznačnost, ke které divák během děje dospěje, se snažíme prohloubit zobrazením charakterů postav a jejich životů. Pro mě je tento film žánrově nejbližší filmu Musíme si pomáhat. A sice v tom smyslu, že sledujeme postavy a měníme na ně názor a s postupujícím dějem prohlubujeme znalost charakteru jednotlivých postav," říká režisér Jan Hřebejk.

Při natáčení Kawasakiho růže používá Hřebejkův filmový štáb poprvé digitální technologii a snímá na 2 kamery. Odpadá tak tradiční omezení filmovou surovinou a lze tak točit i scény, které nejsou nezbytné, vznikají varianty, ke kterým by režisér nepřistupoval, pokud by byl limitován materiálem.

Kromě Martina Huby uvidíme ve filmu Danielu Kolářovou v roli psychiatrovy manželky, Lenku Vlasákovou coby jeho dceru, nebo Ladislava Chudíka v pro něj velmi nezvyklé úloze.

Po sérii hořkých komedií ze současnosti se úspěšný autorský tandem Hřebejk - Jarchovský pomyslně vrací k stylu jejich „téměřoscarového" filmu Musíme si pomáhat. Kawasakiho růže je v rámci české a slovenské kinematografie vůbec první celovečerní hraný film, který se věnuje tématu udavačství a spolupráce s tajnou komunistickou STB. Ještě i 20 let od pádu komunismu  nepřejde měsíc, aby se v médiích neobjevily  nové  zprávy o lidech, jejichž život protnula neslavně známa STB. Stále dokáží otřást společností i životy zainteresovaných.  Za neosobními jmény ve starých seznamech STB se skrývají  individuální lidská selhání, drama a tragédie. Skrz strhující intimní příběh rodiny čtyřicátníka Luďka Joseka, to ukazuje v pořadí desátý společný film dvojice Hřebejk - Jarchovský.

Televizní zvukař Luděk má vážně nemocnou manželku s podezřením na rakovinu,  milenku v práci a tchána, který je uznávanou a neotřesitelnou morální autoritou.  Když se provalí Luďkova milenecká aféra  a manželka ho chce vyhodit z domu, obrátí se jeho zlost proti tchánovi. Shodou okolností se Luděk dozví, že tchán - ten neochvějný hrdina, s kterým neustále bojoval o pomyslný piedestal v očích své ženy, má zřejmě ve své hrdinské  minulosti obrovskou skvrnu, která zaschla ve fasciklech tajné policie. Pátrání v minulosti tchána však může otřást nejen základy soudržné a obdivované rodiny...

„O tomto tématu jsme dlouho přemýšleli a diskutovali, nejen na základě novinových článků, jako byla naposledy obrovská kauza okolo Milana Kundery, anebo pomlouvání  z  udavačství Jiřiny Bohdalové. Vedli nás k ní i osobní důvody, i když ne přímo spojené s našimi rodinami. Odvahu pustit se do ní nám dodal skvělý německý film Životy těch druhých,  který práci a metody tajné policie ukázal s velkou přesností. My jsme se však vydali jinou cestou a příběh skládáme skrz vzpomínky jednotlivých účastníků bez toho, aby jsme ukázali retrospektivu. Utrpení, které odhalení anebo obvinění z udavačství způsobuje, nás však zajímalo ani ne tak kvůli mediálně známým lidem, ale právě kvůli lidem, které známe přímo ze života,"  vysvětluje tandem Hřebejk -  Jarchovský.

„Po roce 1990 u nás došlo k nedostatečnému vyrovnání se s komunistickou minulostí -  u mnohých z lidských důvodů. Tím, že kdekdo na kdekoho něco věděl, že mnozí zbabělci a mnozí hrdinové nebyli jednoznační. Samozřejmě, nechceme to relativizovat, ale ukázat plasticky nejen pro ty, kteří si tuto dobu pamatují, ale i pro mladé lidi, pro které to už možná není téma, protože v té době nežili," doufá režisér Hřebejk.

Své první ocenění získal film Kawasakiho růže ještě před první klapkou. Za jeho scénář byl na začátku tohoto roku Petr Jarchovský oceněn 1. cenou Sazky za nerealizovaný scénář. Jak říká režisér filmu Jan Hřebejk, pozoruhodnost scénáře spočívá v tom, že příběh se sice odehrává v současnosti, ale jde především o jeho minulost. „Před časem mě zaujala vědecká studie od historika Jiřího Suka o převratu v roce 1989, která byla oceněna jako kniha roku v Magnesii Litera. V této studii je zajímavá myšlenka, že při zjišťování minulých událostí se nelze spoléhat na paměti přímých účastníků. Při konfrontaci výpovědí lidí o událostech s odstupem 20ti let a záznamy z té doby, dochází ke značnému zkreslení. A právě téma individuální paměti a její ošidnosti je tématem tohoto filmu."

„Na začátku filmu padne závažné obvinění. Zeť, který žárlí na svého tchána, ho nařkne z udavačství. Nevidíme, zda je obvinění oprávněné nebo není. A pokud ano, zda se vše odehrálo způsobem, jakým je to prezentováno. Sledujeme informaci, která se na počátku jeví jako pomluva a hřích, který se odehrál v minulosti a začíná postupně měnit životy lidí a vytvářet paradoxní situace. Pozorujeme jednotlivé postavy, jak na toto obvinění reagují, hájí ho nebo zpochybňují. Jednoznačnost, ke které divák během děje dospěje, se snažíme prohloubit zobrazením charakterů postav a jejich životů. Pro mě je tento film žánrově nejbližší filmu Musíme si pomáhat. A sice v tom smyslu, že sledujeme postavy a měníme na ně názor a s postupujícím dějem prohlubujeme znalost charakteru jednotlivých postav," říká Jan Hřebejk.

Kawasakiho růže rozhodně zaujme hereckým obsazením. Jan Hřebejk je známý tím, že do každého svého filmu obsazuje i slovenské herce. V tomto případě obsadil Slováky hned trojici hlavních mužských protagonistů - Martina Hubu (tchán Pavel), Ladislava Chudíka (vyšetřovatel Kafka) a Milana Mikulčíka (Luděk). V ženských postavách diváci uvidí Danielu Kolářovou, Lenku Vlasákovou a Petru Hřebíčkovou. Režisér už tradičně vsadil i na neherce -  mezinárodně uznávaného fotografa Antonína Kratochvíla,  zkušeného novináře a publicistu Rádia Svobodná Evropa Martina Schulze a mladou výtvarnici Annu Šimonovou.

O vlastním natáčení:

Natáčení Kawasakiho růže bylo zahájeno 7. června 2009 ve švédském Göteborgu.  „Švédsko byla přímá inspirace k filmu. Pro Švédsko byl tento film napsán," říká režisér filmu.  Před několika lety odcestoval Petr Jarchovský na Göteborský filmový festival, a když se tam po roce vypravili již společně s Janem Hřebejkem, seznámili jsme se s celou komunitou místního uměleckého centra.  Budova göteborgských výtvarníků, ve kterém umělci pracují, ale i bydlí, byla pro tvůrce natolik jedinečným a fotogenickým místem s obrovským geniem locii, s unikátním výhledem na město, přístav a otevřený mořský horizont, že se tato lokace stala ideálním místem pro natáčení. Nabízela dokonalé spojení typicky městské architektury s přírodou a scénář filmu tak mohl být napsán pro existující reálie. Natáčení ve Švédsku štáb ukončil 17. června a až do 22. července pokračoval v českých lokacích.

Při natáčení Kawasakiho růže používá Hřebejkův filmový štáb poprvé digitální technologii  a snímá na 2 kamery. Odpadá tak tradiční omezení filmovou surovinou a lze tak točit i scény, které nejsou nezbytné, vznikají varianty, ke kterým by režisér nepřistupoval, pokud by byl limitován materiálem.