Trestanecká kolonie
Všechno to zpunktoval Napoleon. Francie si se svou jihoamerickou kolonií, v té době mnohem větší než dnes, dost dobře nevěděla rady. Mise z roku 1753 skončila neúspěchem, osadníci nepřežili drsné tropické podmínky. A co s kolonií, když není osídlená? Proto v roce 1852 vydává Napoleon dekret, kterým se francouzské věznice, potažmo trestanci, přesouvají do Guyany. Ta zůstala věznicí Francie až do roku 1946.
Jsou tři
Největší je ostrov Royale, pak ostrov Saint Joseph a nejmenší si zachoval původní název – Ďábelský ostrov. Pod tímhle jménem je ale stejně nenajdete, byly přejmenovány na ostrovy Salut. Ostrovy jsou poměrně mrňavé, jejich délka je od 600 do 900 metrů. Od pevniny jsou vzdálené asi 15 km.
Každý ostrov měl své určení. Na ostrově Royale vegetovali běžní kriminálníci, na St. Joseph násilníci a nebezpeční recidivisti a na Ďábelském političtí vězni.
Idylické začátky
Guyana byla vězňům líčena jako země zaslíbená, kde vládne věčné jaro a úroda se dá sklízet dvakrát do roka. Původní záměr vlády byl takový, že se tam trestanci usadí a budou se věnovat zemědělství. A aby se trochu množili a osadníků přibývalo, přivezli jim z Francie i nějaké ty ženské (většinou prostitutky, které už chtěly seknout s řemeslem). Ale pak se to všechno zvrtlo.
Dozorci horší než trestanci
Napoleon na adresu vězňů řekl: „Budou je hlídat větší lumpové, než jsou oni sami“. A měl sakra pravdu. Dozorci se do míst, kde hrozila víc než reálná šance na tyfus, žlutou zimnici nebo malárii, moc nehrnuli. Mezi zájemci o tenhle džob se tudíž moc nevybíralo. K tomu připočtěme administrativní problémy, řevnivost, korupci a černé kšefty a je jasné, že trestance žádný relax nečekal.
Další zhoršení situace pro ně představovalo tzv. „zdvojení“ – dotyčný musel v Guyaně strávit stejný počet let jako ve vězení. Do rodné Francie se nevrátil skoro nikdo…
Za prachy jde všechno
Prachy se schovávaly v oblém kovovém pouzdře, které se spolklo nebo zašouplo do zadku. Ale tahle schovka byla dost provařená, dozorci ji znali a měli svoje metody, jak tyhle prachy z vězňů dostat. Bohatší vězni běžně dozorce podpláceli, ale to bylo, je a bude…
„Suchá gilotina“
Tak se Ďábelským ostrovům přezdívalo. Podmínky pro přežití tu byly víc než drsné. Na jedné straně dozorci, kteří se s nikým nepárali, na druhé straně tropické nemoci, které kosily bez výjimky vězně i dozorce a jejich rodiny. A pak taky žraloci. Ti spolehlivě zmařili jakoukoli šanci na útěk. Moře ostatně sloužilo i jako hřbitov. Mrtvoly trestanců se do něj házely v zašitých pytlích a o zbytek se postarali žraloci. A hlady rozhodně netrpěli.
Dnes žraloky na Ďábelských ostrovech nenajdete. Ale o jejich existenci vypovídají i zbytky koupališť vybudovaných vězni. Jsou to masivní kamenné zdi, které měly chránit koupající se dozorce před útoky žraloků.
Mrazení v zádech
Na Royale se zachovaly administrativní budovy nebo i kostel vyzdobený vězni. Na St. Joseph je hřbitov dozorců a členů jejich rodin, včetně dětí. Ale hlavně jsou tu zbytky věznic, pomalu požíraných džunglí. Když se potulujete po téměř liduprázdném ostrově St. Joseph mezi zdmi bývalých vězeňských budov prorostlých liánami a kořeny stromů, není vám úplně nejlíp po těle. Stačí zavřísknutí papouška nebo přeběhnutí agutiho pod vašima nohama a nadskočíte jak ruský baleťák. Atmosféra džungle, ruin a místního genia loci je dost sugestivní a vcucne vás jak houba.
Ostrovy dnes
Kromě ruin věznic nabídnou i koupání. Ostatně už cestou trajektem si všimnete, že barva vody se postupně mění z kávové na hnědozelenou a u ostrovů už je (skoro) průzračná. Na ostrově Royale je turistická základna s restaurací a ubytováním, ale není problém natáhnout si hamak na pláži. St. Joseph v sezóně nabídne obří želvy při kladení vajíček a pár základen cizinecké legie. No a na opuštěný Ďábelský ostrov, který proslul tím, že tu roky exilu strávil nespravedlivě odsouzený politický vězeň Alfréd Dreyfus, se stejně kvůli špatnému přístupu nedostanete.
Diskuze