I když u nás došlo k velkému rozvoji kompaktních disků až v devadesátých letech, poprvé se tento nosič objevil v roce 1979, kdy se o něj společně zasloužily firmy Sony a Philips. Jejich cílem bylo dokonalé zaznamenání hudby a především snaha o to, aby se nahrávka dochovala v původní kvalitě co nejdéle.
Nejdříve měl disk mít kapacitu 60 minut (obě strany klasického vinylu), ale u Sony trvali na tom, aby se na médium dala napasovat kompletní Beethovenova Devátá symfonie, která má 74 minut, což je v počítačovém jazyce 650 MB.
Jestli zapátráte ve své paměti, svého času se dala běžně pořídit tato krátká CD a nyní běžné osmdesátiminutové nosiče byly výstřelkem počítačových nadšenců. Dnes se už pravděpodobně s 650 MB cedečkem těžko setkáte.
Nejběžnějším prázdným nosičem je 700 MB CD, ale vyrábějí se už i disky s větší kapacitou. S těmi však mohou mít některé mechaniky problémy při načítání. V současnosti se již používají i k zálohování dat nosiče DVD.
Pokud tedy máte klasické CD, uložení dat na jeho plochu probíhá od středu a spirálovitě se line až k jeho okraji. Délka této spirály může být až 6 km a přístup k tomuto záznamu je pouze z jedné strany.
Kromě kapacity lze CD rozdělit i podle způsobu použití na:
