Clawfinger - hudební vize nemocničních zřízenců
Clawfinger vznikli v roce 1989, když se ve stockholmské nemocnici Rosegrove (později název skladby) potkali dva zřízenci Zakk Tell a Jocke Skog. Protože ve Švédsku není zase až tak obtížné při práci dělat hudbu a tito dva byli opravdoví muzikantští fanatici, brzy se jim v hlavě zrodil plán na založení skupiny. Ten vykrystalizoval do skutečnosti příchodem kytaristů Barda Torstensena a Erlenda Ottema a natočením třískladbového dema.Clawfinger - křížením vpřed
Začátek devadesátých let sebou v rockové muzice nesl jeden zasádní trend. Končila éra thrash metalu, postupně začal vyhasínat glam rock a do hitparád se rval nirvánovský grunge. A v tomto nástupu nové generace se formovaly kapely, které se označovaly slovem - crossover. Tedy něco jako křížiči všeho možného. V čele této party přinášející čerstvou krev do ztuhlých hudebních žil byli Američané Faith No More, u Clawfinger to bylo o něco decentnější, i když v té době něco naprosto revolučního. Základy skladeb vycházely z thrashcoru (tehdy rovněž Machine Head a Pantera), ale do riffů vstupovaly často samply, ruchy a smyčky, které používaly třeba hip-hopové kapely a vévodil tomu mluvo rap Zakka Tella. Texty se často dotýkají politiky a jsou ostře antirasistické, jako například v prvním singlu Nigger.Clawfinger - kapitola první
Debutová deska Deaf, Dumb, Blind vychází v roce 1993 a Clawfinger sklízejí jenom chválu. Ostatně skladby jako Nigger, The Truth, Sad to See Your Sorrow nebo Rosegrove patří stále ke koncertním jistotám. Desky se prodalo přes 600 tisíc kopií a kapela vyráží na evropské festivaly a taky se připojuje jako support k Anthrax a Alice In Chains. Na turné s nimi jede rytmika André Skaug a Morten Skaug, kteří ale nejsou právoplatnými členy.Clawfinger - Do What I Say
Asi nejslavnější období přichází s druhou deskou Use Your Brain v roce 1995. Pod číslem sedm se na ní totiž skrývá skladba začínající dětským hláskem, který se zlomí do tradiční riffové sekačky. Do What I Say si tenkrát prozpěvovali i vrabci na střeše (tedy pokud byli jenom trochu rockeři), ale fanoušci z uší těžko vytřepávali i další skladby jako Pay the Bill, Pin Me Down nebo Tomorrow. Z Clawfinger už je koncertní jistota a úspěch nové desky je zavál do více zemí a zahráli si před takovými veličinami jako Megadeth nebo Alice Cooper.Clawfinger - třetí album a pauza
Třetí nášup svého rap metalu naservírovali Švédové v roce 1997, kdy vychází bezejmenná deska s bubínkem pistole na obalu. Základy se příliš nezměnily, ale toto album je rozhodně z prvních tří nejpestřejší. Obsahuje propracovanější aranže, produkce je o něco nadýchanější a především zde Zakk daleko více kombinuje rap se zpěvem. Určitě znáte klip ke skladbě Biggest & The Best, ale vaše tělo roztančí i klasické skočné clawfingerovky Nobody Knows, I´m Your Life and Religion a že Švédové dokáží i zmírnit svůj projev proznáte u Don´t Wake Me Up. Poté však Clawfinger v tichosti zmizeli z hudebního kolotoče.Clawfinger - druhá kapitola
Stejně jako se na čas překvapivě stáhli do ústraní, vyrazili nečekaně do druhé etapy své činnosti. Na čtvrtém album A Wholet Lot of Nothing (2001) si trochu zkoušeli, kam až mohou v experimentech zajít, čehož důsledkem je méně výrazná druhá polovina desky. Trochu se vytratily kytarové hrany a ještě více dostaly prostor zvuky, smyčky a klávesy. Asi nejvýraznější skladbou je dvojka Out to Get Me, ale i přes menší rozpaky byli všichni fanoušci Clawfinger rádi, že je kapela zpět.Clawfinger - klacky pod nohama
Do plné muzikantské parády se Švédové vrátili na svém následujícím počinu. Zeros & Heroes už opět přináší ten typický nabroušený rap metal se skladbami, které se vám samy natlučou do hlavy. Jakoby se Clawfinger vrátili až do svých počátku, co se kompoziční stránky týká, zvukově jsou však naplno v novém tisíciletí. Bohužel, i když se album náramně vydařilo, vydavatelská firma ho trochu zazdila, a tak se Clawfinger museli poohlednout po šikovnějších chlebodárcích, kteří by se o ně i marketingově opravdu starali.Clawfinger - s chutí a novou silou
Po Zeros & Heroes odešel kytarista Erlend Ottem, protože se chtěl zaměřit na svou práci softwarového experta a Clawfinger přesídlili od kolosu BMG k Nuclear Blast. Tam taky v loňském roce vydali zatím svou poslední řadovku Hate Yourself With Style, která je ještě ostřejší, rychlejší a metalovější než předchůdce. Ale to je pro Clawfinger typické, nikdy nebrali ohled na nějaké doporučení, vždy udělali to, co sami považovali za vhodné.Občas se najde někdo, kdo se podivuje, jak mohou kopírovat nyní slavnější kolegy, přičemž ani netuší, že spousta současných nu-metalových hvězd si dokolečka půjčuje a vytváří variace na riffy a postupy, kteřé přinesli právě tito Švédové. Clawfinger však jedou stále po své linii, i po těch letech znějí moderně, aniž by popřeli své kořeny a především jejich koncerty jsou stále nálož plná energie.
Diskuze